Splněné přání

Jak uzdravit strach

       Když dostanu nápad na článek, obvykle ho jdu hned psát. Jsem ho plný a odložím vše ostatní, abych mohl vtělit své myšlenky do slov.
       Tentokrát to bylo jiné. Něco ve mně nechtělo, abych začal psát. Hledalo mi jinou práci, odvádělo mě pryč.
       To je jasná známka strachu. Vždy když máte potíže začít (pokračovat, dokončit) to, co chcete, ve hře je strach.

Strach, který necítím

       Když někdo řekne: „Rozhodně nikdy ....“, je za tím strach.
       Když něco kategicky odmítneme a obzvlášť když jsme to nikdy nezažili, mluví z nás strach.
       Když trváme na tom, že něco musí být jediným způsobem, mluví z nás strach.
       Většinu strachu lidé necítí. To jinými slovy také znamená, že většina strachu nás ovládá, aniž bychom to tušili.
       Pociťovaný strach nás také ovládá, ale aspoň to víme.

Když nemám, co chci, je za tím strach

       Když něco chci a nemám to, znamená to, že něco ve mně to nechce. A to něco je velmi často strach. A prakticky vždy to je nějak se strachem spojeno.
       Stejně tak platí: Když něco nechci a pořád to mám, znamená to, že něco ve mně to pořád ještě chce.
       Implikace těchto dvou vět je jasná: Když chcete jet a máte plyn na podlaze a pořád se ploužíte, víc přitlačit plynový pedál nepomůže. Zvýší to jen spotřebu. Je totiž potřeba odbrzdit.

Jak odbrzdit

       Je mnoho způsobů. Já používám nejvíce konstelace, ale jakákoliv nepotlačující terapie bude fungovat.
       A přesto jsou lidé,co chodí na kurzy a terapie roky a nic podstatného se nestane. Proč?
       Nejdříve je nutno říct, že takových lidí je výrazná menšina. Ale jsem si téměř jist, že skoro každá terapie a skoro každý terapeut to zná: Nedokážu mu pomoct. Ať zkusím cokoliv, nic podstatného se nezmění.

Proč se někteří lidé mění a jiní ne?

       Je to ještě složitější. Jsou lidé, kteří se mění i bez terapií a kurzů. Jsou lidé, kteří se sami nezmění, ale s pomocí ano. A pak jsou lidé, kterým ani terapie nepomůže. Proč?

Co mě ovládá?

       Naše česká věda zjistila před pár lety, že nás lidi ovlivňuje parazit. Jmenuje se toxoplasma gondii a lidé, kteří ho v sobě mají, se chovají statisticky jinak, než ti, kteří jím nejsou nakaženi.
       V řísi hmyzu známe situace, kdy je tuším mravenec nakažen houbou, ta ho donutí vylézt na stéblo trávy a tam z jeho hlavy vyleze a rozptýlí své spóry po okolí. Mravenec samozřejmě uhyne.
       Domnívám se, že časem bude podobných poznatků přibývat.
       V tomto kontextu není důležité, zda je strach vždy zhmotněn nějakým parazitem, zda je vlastně strach přenosná infekční nemoc nebo zda ne. Pro další účely mého článku budu považovat strach za parazita, ať už je vytvářen fyzickým parazitem či zda je to parazit „jen duchovní“.

Boj na život a na smrt

       Je důležité pochopit, že tady jde o život. Možná že naše strachy rozhodují i o délce života, jednoznačně však rozhodují o kvalitě našeho života.
       V tomto smyslu doslova bojujeme o život. Horší je, že dost často v tomto boji stojíme na straně našeho strachu proti sobě.

2 druhy strachu

       Zde je důležité pochopit, že existují dva druhy strachu. První je zdravý, druhý nás o život okrádá. Ať už doslova (toxoplasma gondii zůsobuje rizikovější chování nakažených, takže ti pak častěji umírají na různé nehody apod.) nebo nám jen bere kvalitu života.
       Zdravý strach je něco, co nás odvádí od nebezpečí. Neparalyzuje nás, ukazuje nám cestu. Zdravý strach zmizí v situaci skutečného ohrožení. Představte si, že jdete po neznámé cestě. Najednou začnete mít pocit, že byste neměli pokračovat. Strach, který cítíte, Vám nebrání v chůzi, pouze v chůzi tím stejným směrem. Když ho nerespektujeme a stále pokračujeme, najednou pod námi zmizí půda a my začneme padat. Zdravý strach v tom okamžiku zmizí a místo něj nastoupí uvolnění těla a současně horečná aktivita končetin se o něco zachytit.
       Protože je tělo uvolněné, dopad bude méně traumatizující (četli jste ten článek o parašutistovi, který dopadl v bezvědomí z výšky1500 m a jediné zranění byl poraněný kotník?. Znáte to přísloví o ožralých, kterým se při pádu nic nestane?). A protože končetiny a v podstatě celé tělo se snaží o něco zachytit, je možné, že ani nedopadneme až na dno.
       Patologický strach je něco úplně jiného. Takový strach nám bude zabraňovat v chůzi jakýmkoliv směrem. Když ho překonáme (a to musíme, jinak zůstaneme na místě) a půjdeme dál, dejdeme na místo, kde je skrytá propast a najednou začneme padat. V tom okamžiku nás polyje hrůza a my ztuhneme. Díky tomu zmenšíme šanci, že se o něco zachytíme. A současně díky tomu bude pád tvrdší, protože ho celý absorbuje naše tělo.

Zdravý strach nám pomáhá

       Proto není užitečné nemít strach. Je to právě naopak. Je úžasné mít zdravý strach, protože nás přiměje nejít do nebezpečí.
       Ale může to jít ještě dál: kdybychom byli na svůj zdravý strach dostatečně naladěni, on by přišel jen jako „intuice“. Necítili bychom nic špatného, jen bychom věděli, že tudy ne.
       Nezdravý strach nám bere kvalitu života, bere nám život samotný, zvyšuje riziko „nehody“ a zhoršuje její následky.
       Zdravý strach nám umožňuje se vyhnout tomu, co by nám mohlo vzít život nebo kvalitu života.

Jak uzdravit strach

       Jsou dvě cesty. První jsou různé terapie. Můžete třeba přijít ke mně na kurz a postavíme konstelaci „Ty a tvůj strach“. Výsledkem bude Vaše větší Celistvost, uzdravení strachu a větší svoboda.
       Ale jsou lidé, kterým tento přístup nepomůže. Nejčastěji proto, že „na takové blbosti nevěří“.
       To znamená, že strach už dávno převzal velení. Když strach cítíte, ještě se bráníte. Když strach necítíte, znamená to buď že ho nemáte nebo že „Vy jste strach“.
       Proč vláda protektorátu Böhmen und Mähren neprotestovala proti odvozu československého zlata do Německa? Protože to byla vláda sice Čechů, ale ve službách nacistů.
       Proč od roku 1970 do roku 1989 žádná vláda neprotestovala proti přítomnosti sovětských vojsk? Protože to byla formálně sice československá, ale ve skutečnosti sovětská vláda.
       Že „Vaše vláda“ není vaše poznáte podle toho, že neprotestuje proti tomu, co Vám působí potíže.

Dokud cítím strach, je to dobré

       Zapamatujte si důležitou větu: Dokud cítím strach, je to dobré. Ještě mě neovládl. Až nebudu cítit strach, je to buď velmi dobré (nemám ho) nebo velmi špatné (ovládá mě, takže už ho ani necítím).
       Samozřejmě cítit paralyzující strach není nic moc. Ale možná se Váš pocit trošičku změní, když pochopíte, že to znamená, že strach už sice má většinu ve vládě Vašeho těla, ale ještě ne totální.

Proč terapie někdy nefungují

       Terapie nefungují, když není jasné, že cílem je uzdravení strachu. Když je strach u vlády (zejména když je vláda jednobarevná), není problém vytvářet stále a pořád pseudoproblémy, jejichž řešení Vám zabere veškerý čas.
       Když strach vládne, umí udělat pseudoproblémy, ale umí udělat i to, že po jejich vyřešení je Vám na chvíli lépe. Ta chvíle musí být dost dlouhá na to, aby Vám motivovala k dalším terapiím. A současně dost krátká na to, abyste měli příště zase co řešit.
       Další zádrhel je v tom, že Vám je po terapii skutečně lépe, takže ani nepostřehnete, že se nic skutečně zásadního nezměnilo. Znám ženu, která pořád říkala, jak moc si pořešila. Já neviděl nic skutečně podstatného. Dnes už nežije. Bohužel jsem měl pravdu já. A přitom chodila na kurzy, na terapie, skutečně se snažila. Ale když jsem jí říkal, že to podstatné se nezměnilo, uvěřila svému strachu a mě obvinila z toho, že jsem na ni zlý. A raději chodila k „pozitivním“ lidičkám, než ke mně, kde dostávala pravdu.

Jak poznám skutečnou změnu?

       Je mi skutečně a dlouhodobě lépe. A moji blízcí to taky cítí.
       Když se druhým zdá, že vyhazuji peníze za blbosti, buď potřebují vidět skutečně enormní změnu, aby prozřeli. Nebo tam prostě skutečná změna dobrá pro všechny není.
       Ony totiž jsou také terapie, které zhoršují vztahy. Když je mi sice lépe, ale jen proto, že jsem nepřátelštější ke svému muži, můj muž z toho nebude nadšený. A bude mít pravdu.
       Protože existuje i jiná cesta: Mě může být lépe a přitom být přátelštější ke svému muži. A to pozná každý muž, to nejde přehlédnout.

Druhá cesta

       Druhá cesta je čelit svému strachu. Ale tady je důležité vědět, že často ti, co nejvíc čelí svým strachům, možná čelí jen strachům třetí kategorie. Když pořád překonávám své limity a skáču bungee-jumping a jiné adrenalinové sporty, možná to všechno dělám,abych nemusel čelit svému strachu z prázdnoty, nudy, každodennosti.
       Nicméně minimálně na začátku je to určitě dobrá cesta.

Jak poznám nejmocnější strach?

       Podívejte se, co neděláte, protože „to se přece nedělá“ nebo „protože to já nikdy nebudu dělat“. To je Váš nejmocnější strach.
       Nicméně není rozumné začít hned s nejsilnějším protivníkem.
       Lepší je začít něčím, co hodně chci, ale neopovážím se.
       Každý z nás má nějakou touhu srdce. Možná jste je už všechny uskutečnil/a. Ale spíše asi ne.
       Nejdůležitější jsou touhy, které jsou „špatné“. Věci, které „se přece nedělají“.

Není to zadarmo

       Jsou přání, která stojí hodně peněz. Na taková je potřeba našetřit a uskutečnit je. Ale co když ty peníze prostě nemohu dát nikdy dohromady?
       Pak najděte, co je za tím přáním doopravdy. Představme si, že mám přání jet kolem světa. Pokud to je touha mé duše, nebude problém si na to vydělat nebo se prostě vydám na cestu i bez peněz, protože není mou touhou si koupit cestu kolem světa, ale udělat cestu kolem světa. Ale když je u moci strach, nakonec to nikdy nejde. Takže je potřeba uzdravit strach pomocí terapie nebo začít po menších krůčkách. Prostě si vyjet tam, kam mi to peněženka dovolí. A tím oslabím vládu svého strachu. A příště si vydělám o maličko víc. A můžu jet dál. A tím zase oslabím vládu strachu nade mnou.
       Upřímně řečeno, terapie je levnější a rychlejší.
       Ale představme si, že máte přání jet na Mars. Pokud máte zbytečných pár miliard dolarů, investujete do projektu cesty na Mars a možná se tam časem podíváte. Ale my všichni ostatní tuhle šanci nemáme. Zmamená to, že si tohle přání nemůžu splnit?

Mohu si splnit každé přání

       Mohu si splnit i cestu na Mars. Ale ne doslovně. V případě objektivně nesplnitelného přání (aby zase žil někdo, kdo umřel, cesta na Mars, být nejbohatší člověk na světě, uběhnout stovku za 9s a přitom je mi 40, ….) je potřeba se podívat na to, co je pod povrchem nesplnitelného přání.
       Když chci, aby zase žil někdo, kdo umřel, ve skutečnosti možná nechci být sám. A to je splnitelné přání. Možná chci, aby ten druhý mohl žít. Ale to chci rozhodovat o jeho životě a to Vesmír nepovoluje. Pak je potřeba zjistit, proč mám potřebu zachraňovat druhého a rozhodovat o něm a přitom současně kašlu na sebe. (Naší zodpovědností je starat se o sebe. O druhé jen když na nás závisí a jen do té míry, v jaké na nás závisí.)
       Když chci, aby mrtvý zase žil, ve skutečnosti se s ním chci rozloučit tak, abych mohl žít svůj život. Chci ukončit, co bylo a dovolit zemřít tomu, co je mrtvé, aby to, co je živé, mohlo žít dál.
       Když chci být nejbohatší člověk na světě, proč? Abych byl nejlepší? Abych mohl všechny ovládat? Aby mi tatínek konečně řekl, že je na mě hrdý? Abych se nemusel bát, že o všechno přijdu? Abych se nemusel bát, že prožiju stáří v chudobě?
       Jakmile najdete hlubší důvod, nebudete muset jít do předem prohraného zápasu, ušetříte síly a budete mít šanci najít své skutečné přání a splnit si ho.

Druhá možnost

       Druhou možností je prožít si své nesplnitelné přání. Představte si, že byste mohl prožít jeden den jako nejbohatší člověk světa.
       Pokud je toto Vaše přání touhou Vaší duše, tento 1 den by Vám otevřel cestu k realizaci. Protože byste 1 den byl nejbohatším člověkem, zažil byste psychické nastavení nejbohatšího člověka a to byste pak mohl zkopírovat do svého běžného života. Díky tomu by pak nebylo problém bohatnout.
       Ale pokud je toto přání založeno na strachu, zjistil byste, že bohatství Váš strach nezměnilo. Dokonce s velkou pravděpodobností by se Váš strach jen zvětšil. Protože když se bojíte o své malé peníze, o velké se budete bát ještě víc.
       V obou případech by Vás zkusmá realizace Vašeho přání posunula blíž k tomu, co skutečně chcete.
       Představte si, že by Hitler mohl prožít světovládu a svou absolutní nadřazenost v bezpečném prostředí kurzu. Že by nemuseli umírat miliony lidí, aby zjistil, že to není jeho skutečné přání (kdyby to bylo jeho skutečné přání, neudělal by tolik chyb. Dokonce od roku 1942 spojenci odmítali veškeré atentáty na Hitlera, protože dokud byl Hitler u moci, byla jistota, že povede válku hůř, než podprůměrný německý generál).

Háček

       V běžném životě to má jeden velká hák. Představte si, že moje přání je: „Chci, aby mě ostatní dávali pozornost.“
       Kdybych to chtěl na všech úrovních, už to dávno mám a neřeším to. Řeším to, protože to chci a současně něco ve mně to nechce. Když se rozhodnu, že si vědomě o pozornost řeknu, nebude to fungovat, protože ostatní lidí budou cítit i mé podvědomé přání. Takže výsledkem v nejlepším případě bude částečná pozornost. Spíš ale si o to ani neřeknu. A protože lidé obvykle dělají, co cítí, budou spíše respektovat přání Vašeho podvědomí, než Vaše vědomé přání a tudíž právě Vám pozornost nedají.
       Abych to mohl zažít, když to ještě neumím, potřebuji se to naučit. Ale naučit se to můžu, jen když to zažiju. Ale zažít to nedokážu, dokud to neumím. Vzniká začarovaný kruh, díky kterému ti, co to umí, se to učí ještě lépe a ti, co to neumí, se ještě víc ubezpečují v tom, že to nejde.
       Dám možná lepší příklad: Žena říká, že chce skutečného MUŽE. Aby se nemusela o vše starat sama. Ale problém je, že ona je nastavena tak, že se chce o vše starat. Podvědomě. A podvědomí obvykle určuje, jak to bude.
       Takže si k sobě přivolává jen slabé muže. A s těmi se to nemůže naučit. Tak se to z nich snaží vydolovat. Ale čím víc je ona aktivní, tím je muž pasivnější. Aby se to mohla naučit, potřebuje se naučit, jak být pasivní. Ale to obzvlášť JÍ nejde s pasivním mužem. A aktivní muž nemá o ni zájem.
       Taková žena může podstoupit terapie nebo konstelace. Tam si pořeší podvědomé důvody, proč nechce silného muže a může se to změnit.        Nebo přijde na kurz Stát se MUŽEM/ Být ŽENOU. Tam se naučí být více pasivní a díky tomu pak v životě dovolí mužům, aby byli více aktivní a splnili jí to, co vědomě chce. Obě cesty jsou ale krok za krokem. Když se žena víc otevře ženské energii, mohou se k ní přiblížit muži více v mužské energii. To jí pomůže jít více do ženské energie a to zase dovolí, aby více mužští muži o ni mohli více zajímat.

       Existuje ještě třetí cesta. Zažít to, co ještě nemohu zažít, protože to neumím. A proto jsem vytvořil kurz

Splněné přání

       Abyste na kurz mohl/a přijít, musíte mít touhu, kterou se bojíte/ nevíte jak/ neumíte realizovat.
       Musíte být ochoten/a ji přiznat ostatním.
       A musíte být ochoten/a, aby Vám ji ostatní pomohli zrealizovat.
       A musíte být ochoten/a to pak ostatním vrátit.
       To znamená, že chci dělat pro ostatní i to, co necítím. A jsem ochotný/á připustit, aby mi to ostatní chtěli splnit, i když to tak necítí.

       Když podobná cvičení na kurzech dělám, není pro lidi obvykle tak velký problém být tam pro druhé jako umět si vychutnat, když tady jsou druzí pro mě. Takže se to budeme učit. Nikdo učený z nebe nespadl.
       Když to nepůjde, postavíme konstelaci, proč to nejde. Ale v ideálním případě si budeme plnit jen svá přání.

Dvoudílný kurz

       Na začátku kurzu si každý řekne, co je mimo jeho hranice. To bude respektováno. Navíc kdykoliv může kdokoliv svou účast ukončit kouzelným slovíčkem Simsalabim.
       Nicméně ideální účinek bude kurz mít, když do toho půjdete po hlavě. Když atakujete své limity, když opustíte svou komfortní zónu a když se podíváte, zda se Vám skutečně něco stane, když druhému splníte to, co si přeje.

kurz Jsem sám sebou

       První část - kurz Jsem sám sebou - bude nesexuální. Bude dovoleno se například navzájem masírovat, ale nebude dovoleno nic, co vnímáte jako sexuální. To proběhne v rámci kurzu Jsem sám sebou. Budete moci zažít jakékoliv Vaše nesexuální a nenásilné přání. O sexuálních a násilných přáních budete moci hovořit, ale nebude dovoleno je realizovat. Důvod je jasný: Někdy chceme jít rychleji, než dokážeme. Toto vědomé zpomalení povede k většímu bezpečí pro všechny. A hlavně k tomu, aby na kurz mohli přijít i ti, co by se jinak neodvážili.
       Na kurz Jsem sám sebou můžete přijít a můžete si jakkoliv omezit, jaká přání jste ochotni druhým plnit a jaká ne. Na kurz můžete přijít, i když si žádné přání realizovat nebudete chtít a dokonce i když nechcete nic dělat pro druhé.
       Druhá část proběhne v jiném termínu, bude se jmenovat Splněné přání a bude dovoleno vše kromě toho, co odmítnete. Tedy hranice už nebudu dávat já, ale každý z účastníků. Já budu hlídat, aby nedošlo k žádné trvalé fyzické újmě. Dále bude mojí prací se postarat o to, aby když se tím někomu spustí jakýkoliv negativní emoční prožitek, aby byl uzdraven tak, aby mu bylo lépe, než na začátku kurzu. K tomu potřebuji ale Vaše sdílení. Jsou lidé, kteří trpí tak neviditelně, že to není vidět. Abych Vám mohl pomoci, musíte mi sdělit, že je něco v nepořádku. Když mi to sdělíte, postarám se o to, aby se to uzdravilo.
       Na kurz Splněné přání budete moci přijít, jen když vyjádříte souhlas s tím, co je napsáno výše v odstavci Splněné přání.

Bojíte se?

       To je dobře. To znamená, že jsem se dotkl Vašeho bolavého místa. Důležité je, že na tento kurz nemusíte. Není nic, co by Vás donutilo dělat, co nechcete. Vy jste šéf Vašeho života.
       Nicméně – funguje to? Život je totiž založen na něčem jiném. Naším cílem tady je dojít Celistvosti. Tedy přijmout vše.
       Tedy aby mi bylo dobře, ať se kolem mě děje cokoliv. Skutečně svobodný je ten, kdo zůstane svobodný i jako otrok. Ten, kdo nesmí být otrokem, svobodný není, protože skutečná svoboda je uvnitř.
       Pokud chcete rozšířit svou svobodu, je třeba (rozumným tempem) atakovat své hranice. Překračovat svou zónu pohodlí. To můžeme dělat buď vědomě a dobrovolně a svým tempem. Nebo počkat, až nás k tomu Vesmír donutí.
       Pokud se něčeho bojíte, znamená to, že k tomu máte nevědomé puzení. Pokud se např. bojíte znásilnění, znamená to, že něco ve Vás si přeje, abyste byla znásilněna. Čím víc s tím budete bojovat, tím budete ve větším nebezpečí.
       Řešením je uzdravit si to. Puzení má nějaký důvod. Obvykle je tam znásilnění v minulých generacích. Tehdy to Vaše předkyně nezvládla. Neuměla ani násilníka odhodit stranou ani se mu podvolit natolik, aby on buď ochabl nebo ji začal chránit ani si to užít tak, aby v ní mohla zůstat jen pozitivní zkušenost.
       Samozřejmě k tomu měla velmi dobré důvody. A samozřejmě máte pravdu, když si teď říkáte, že jsem debil. Ale na tom nezáleží. Záleží na tom, jestli děláte kroky k tomu, abyste snížila nebezpečí, že budete znásilněna nebo naopak. Nezáleží na tom, jak to vypadá. Nezáleží na tom, s jakým úmyslem to děláte. Záleží jen na výsledku.
       Současná věda již potvrdila, že se zkušenosti minulých generací přenášejí epigeneticky nejméně do třetí generace. Je jen otázkou času, než věda prokáže to, co v konstelacích zažíváme dnes a denně, totiž že nás ovlivňují životy předků nejméně do sedmého kolena.
       Bohužel čím víc uděláte opatření, abyste nemohla být znásilněna bez toho, že si to pořešíte uvnitř, tím brutálnější (a pozdější) znásilnění bude, až přijde. Protože my jsme menší, než Život. A když po nás život chce, abychom si něco vyřešili, donutí nás k tomu. (Možná Vám připadá nespravedlivé, že máte pykat za to, že na Vašem předkovi byl spáchán hřích. Mě se to také nelíbí. Ale bohužel to tak je a my můžeme buď strkat hlavu do písku a trpět nebo tomu čelit a mít šanci to uzdravit.)
       Nejdřív na nás Život jemně klepe. A my máme šanci si to uzdravit. Když to neuděláme, začne tlouct víc. A my máme pořád šanci si to uzdravit. Až jednoho dne to Vesmír udělá, ať chceme nebo ne. A čím víc se proti tomu bráníme, tím větší sílu musí Život použít, aby nás tam dostal.
       Tajná přání jsou jedním ze způsobů, jakým na nás Vesmír klepe. Když něco uvnitř chci, mám pro to dobrý důvod. I když moje hlava nechápe. I Hitler měl dobrý důvod pro svou potřebu světovlády. Na tom není nic špatně. Špatné bylo to, že to realizoval v realitě, místo aby to prožil a uzdravil v bezpečném prostředí kurzu.

Jak to může dopadnout?

       Většina účastníků bude mít přání, která budou příjemná pro všechny kromě daného člověka. Někdo třeba může mít potřebu pozornosti. Ale protože ta potřeba není uzdravená, současně tu pozornost nechce, „protože to se přece nedělá.“
       Když s tím takový člověk nebude pracovat, bude toužit po pozornosti a současně ji bude odmítat. Tento rozpor bude prudit lidi kolem a díky tomu si to pak bude daný člověk ještě více odpírat. A čím víc si to bude odpírat, tím větší bude vnitřní touha být středem pozornosti. A čím větší bude touha, tím těžší jí bude odolávat. Ale protože daný člověk „současně stojí na plynu i na brzdě“, budou to ostatní vnímat negativně, protože to bude trvat moc dlouho. Ale tím se ten rozpor jen zvětší a tím pádem bludný kruh pokračuje a pokračuje.
       Když takový člověk své přání nahlas pojmenuje a dovolí si ho plně prožít, všem se uleví. Už nemusí cítit to napětí z toho, že chci pozornost – nechci pozornost. Protože daný člověk si o pozornost řekne, dostane ji a poměrně brzy se jí nasytí. A ostatní rádi dají pozornost tomu, kdo ji potřebuje, když to je bez vnitřního rozporu a rychle. Výsledkem bude příjemný pocit u všech, protože každý někde v hloubi má část, která chce pozornost a když ji zdravým způsobem dostane jeden, na nějaké úrovni ji dostanou všichni.
       Občas ale budou mít lidé přání, které bude pro některé těžké splnit. Pak tyto lidi poprosím, aby se danému přání uklonili. Aby ho přestali soudit a aby se přestali snažit ho vymazat z povrchu zemského. Už jen tím se jim uleví.
       Když pak budou vidět, co je za tím nepříjemným přáním, zjistí, že máloco je špatné samo o sobě. A budou moci dát větší svobodu i sobě i v tom, co považují za špatné.

Nic není špatné

       Nic není špatné samo o sobě. Hitler ustrnul v (pravděpodobně nevědomém a neprociťovaném) pocitu bezmoci. Že se cítil bezmocně vůči Židům je jasné z toho, jak je chtěl vyhubit. Nepotřebujeme vyhubit to, co nás neohrožuje.
       Paradox je, že právě on způsobil, že Židé jsou dnes mocnější, než předtím. Protože stát Izrael má atomové bomby právě proto, „aby už nikdy Židé nešli na smrt jako dobytek.“
       Kdyby si svou bezmoc uzdravil, ušetřilo by to miliony životů. Kdyby tehdy byl někdo, kdo by Hitlerovi dovolil, aby si užil svou světovládu za bezpečných podmínek na kurzu, buď by se tím Hitler uzdravil nebo by se zjistilo, že Hitler nemá žádné hranice a pak by se s tím dalo pracovat jinak.

3 možné pozitivní výsledky

       1. Naplním své přání a mohu ho odložit. Někdy si něco přejeme a pořád si to přejeme a nedokážeme bez toho žít. Až když si to splníme, najednou zjistíme, že to vlastně nepotřebujeme.
       Ale když jsme se pokoušeli to nepotřebovat, nefungovalo to. Protože na nějaké úrovni můžeme pochopit jen to, co sami prožijeme.
       2. Naplním své přání a naučím se, jak ho mohu zrealizovat tak, aby to bylo ku prospěchu všech.
       3. Nenaplním své přání, protože mezitím zjistím, co vlastně chci doopravdy.

Možné negativní výsledky

       1. Nedojde k naplnění mého přání, ale já ho ochutnám a budu si ho chtít vydupat ještě agresivněji. Tento scénář nastane, když se nenajde nikdo, kdo by dovolil, aby přání bylo naplněno. Jakmile je přání totálně naplněno, mizí potřeba si ho vydupat. Když mám plný žaludek, také nikoho nezabíjím ani neokrádám pro kus žvance. (A kdybych se nebál, že budu mít málo, nebudu zabíjet ani okrádat ani pro miliardu).
       2. Budu se zlobit na celý svět, že mi nedovolil naplnit mé přání. V určitém okamžiku pro mě přestane být důležité, abych to dostal. A víc se začnu starat o to, jak potrestat ty, co mě odmítli. Opět ukážu jako příkad Hitlera, který když zjistil, že Německo válku prohraje, neminimalizoval, ale maximalizoval ztráty na německých i ostatních životech. Mstil se všem za to, že mu zničili jeho sen.
       Řešením je opět v rámci bezpečných mezí to danému člověku dát a pomoci mu, aby myslel na to, jak může druhé motivovat k tomu, aby mu to dali místo toho, aby je trestal za to, že mu to nedali.
       Všimněte si, že negativní výsledky přichází jako důsledek nenaplnění hluboké touhy.
       3. Nedovolím si naplnit svou touhu a vztek a nenávist obrátím proti sobě. Psychické potíže, rakoviny, problémy jakéhokoliv druhu budou výsledkem.

Nikdy

       Pokud si říkáte, že něco takového byste nikdy nepodstoupil/a, znamená to, že Vám vládne strach. A bohužel byli bombardováni i Němci, kteří válku nechtěli. Jakmile dovolili, aby jim vládl Hitler, nesli důsledky za kroky, které dělal Hitler, i když je oni nechtěli.
       Stejně tak Vy ponesete důsledky toho, co dělá Vaše vláda. Problém naší společnosti je, že nás nikdo nenaučil, že cesty do pekel jsou dlážděny těmi nejlepšími úmysly. Tak podporujeme válku proti drogám, aniž bychom si uvědomili, že největší problémy s alkoholem (a hlavně zločinností s tím spojenou) byly za prohibice. Tak podporujeme boj za mír, aniž bychom si uvědomili, že za mír nejde bojovat. Protože boj a mír jsou protiklady.
       Mnoho lidí podporuje růžové pochody proti rakovině, aniž by si uvědomili, že (teď už vědecky potvrzeno) mamografie zvyšuje riziko rakoviny. Ale to je přece logické, že ozařování musí zvyšovat riziko rakoviny. Ale my slyšíme, že je to proti rakovině a přestaneme myslet. Hlavně že je to proti rakovině. Co na tom, jaké jsou výsledky. Hlavně že je to proti rakovině.

Dívejte se na výsledky

       Pro život je úplně nejdůležitější jedna dovednost: Dívat se na výsledky.
       Když něco děláte a nefunguje to, je potřeba to dělat jinak. Tečka.
       Když něco funguje částečně, možná je lepší do toho nevrtat. A možná je lepší to risknout a rozhodit to a najít řešení, kde to funguje úplně.
       Když to funguje k mé plné spokojenosti, proč do toho rýpat?
       Váš život je Váš výsledek. Máte vše, po čem toužíte? Je Váš život Vaším úžasným výsledkem?
       Jste si jistý/á, že na smrtelné posteli nebudete litovat toho, že jste se nepokusil/a svůj sen realizovat? To je jediná podstatná otázka. Pokud si za to vezmete zodpovědnost, na své sny se vykašlete. Ale pokud to nedokážete, nebylo by dobré se o to aspoň pokusit?
       Vždy říkám, že je lépe čestně prohrát, než zbaběle utéct. Není to pravda vždy. Když důsledkem prohry je ztráta života, asi je lépe být zbabělec.
       Ale ve vnitřním světě je to jinak, než ve vnějším světě. Ve vnitřním světě každým útěkem prohráváme. Každým vítězstvím získáváme a každou prohrou rosteme. Když se dokážeme z proher poučit a když se z nich nezhroutíme navždy. A to dokážeme lépe, když máme opakovanou zkušenost. Kdo umí dělat chyby, nehroutí se z nich tolik a udělá mnohem víc výher. V amerických knihách se udává příklad nejlepšího baseballisty všech dob, který měl nejvíc homerunů a také nejvíc zkažených míčů. Možná není náhoda, že Evropa má nejoblíbenější sport fotbal, kde se chyby moc neodpouštějí a USA baseball, kde je lépe udělat 2 chyby a jeden úžasný zásah, než 3 průměrné zásahy. V životě funguje spíš baseballový přístup: Nikdo neudělal tolik špatných žárovek jako Edison.

Přijďte jestli

       - jste ochotní čelit svým skutečným touhám, přiznat se k nim a přijmout je.
       - je chcete začít uzdravovat (pokud jsou destruktivní) nebo naplňovat.
       - chcete přijmout sama sebe i druhé, jací jsme doopravdy.
       -chcete, aby se Vám ulevilo.
       - chcete zmenšit rozpor mezi tím, jaký jste a jaký byste měl být.
       - jste ochotní dát se do služby druhým a jste ochotní přijmout službu druhých.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

(c) MUDr. Martin Daniel, 720 235 106, danielma@seznam.cz